Rodinná tradice, která nás baví a dává nám smysl už od roku 1846. 🚜❤️ Jsme malé rodinné hospodářství ve východních Čechách
s tradicí od roku 1846, kde klademe důraz na zdraví a pohodu zvířat a díky tomu výjimečnou kvalitu potravin. Naše zdokumentovaná historie, kdy je možné mluvit o rodinném hospodářství, sahá až do roku 1845. Je však velmi pravděpodobné, že
na místě, kde náš statek stojí, probíh
ala zemědělská výroba už mnohem dříve. Náš příběh však začneme vyprávět až v roce 1933, kdy se na hospodářství narodila manželům Kratochvílovým moje babička. světovou válkou, se zvládlo i přes spoustu válečných těžkostí relativně dobře. Z Osického kopce dobře viditelné Pardubice byly bombardovány, takže válka naháněla spíše místním obyvatelům strach, než by obec zásadněji zasáhla. Za zmínku jistě stojí, že za války jezdili na vesnici často lidé z města. Do Osic jezdil přes léto pomáhat i MUDr. Karel Fortýn, CSc., český chirurg, objevitel devitalizačního způsobu léčby zhoubných nádorů. Ve vsi byli Kratochvílovi vážení hospodáři. Babičky tatínek navíc pěstoval myslivost a choval lovecké psy, takže byl v našem kraji relativně dobře známý.
Hospodářství prosperovalo a živilo se na něm kromě rodiny, spousta zaměstnanců. Historicky největší zásah dostalo hospodářství po roce 1948, kdy byl po vykonstruovaném procesu pan Kratochvíl uvězněn, majetek zkonfiskován pro JZD a zbytek rodiny vystěhován na Státní statek Bernštejn u České lípy. Vše se začalo v lepší obracet, když se babička potkala s dědečkem. Děda Erler pocházel z menšího hospodářství v Tuhani nedaleko Mělníka. Toho času pracoval na Státních statcích nedaleko za Dubou po té, co absolvoval rolnickou školu v České lípě. I přesto, že jim doba nepřála, zemědělství se dál věnovali. Hospodařit ve větším bylo díky tehdejšímu režimu nemožné. Doma chovali menší množství zvířat a obhospodařovali záhumenku. I přesto, že vychovali 3 dcery, které žijí v Praze, se v roce 1990 děda s babičkou společně rozhodli, že majetek v Osicích zrestituují. Je až dech beroucí, že se v 56 letech pustili do kompletní rekonstrukce všech budov a začali podnikat a to bez jasného nástupce. Původně chtěl děda navázat na zkušenosti z Mělnicka a živit se pěstováním zeleniny. Vše měla podpořit těžší, úrodná půda a vybudované závlahy. První roky se dařilo pěstování kořenové zeleniny a cibule. Bohužel se postupně místní zpracovatelské firmy začaly rušit a na zeleninu přestal být odbyt. Navíc se kompletně zrušil závlahový systém a další pěstování se tak stalo nemožné. Zůstali jsme tedy u pěstování cibule, která se dala prodat ze dvora a nebyla na závlahy tak vázaná. K cibuli se postupně přidala i živočišná výroba, konkrétně chov prasat. V té době jsem začal hrát důležitější roli na hospodářství i já. Už od malička bylo jasné, že si najdu k přírodě a zvířatům cestu. Většinu volných víkendů jsme na Pražáky trávili skutečné netradičně. Téměř každý víkend mě a sourozence brali rodiče na naši chalupu, která ležela v malé osadě uprostřed lesa, kousek od rybníka. Velký zlom nastal ve 4 letech, kdy jsme s mladším „bráchou“ trávili půl roku u dědy s babičkou ve zmíněné Tuhani nedaleko Mělníka. Půlroční prázdniny tam tedy pro mě a pro „bráchu“ byly jako sen. Pořád jsme dělali nějaké lumpárny, krmili s dědou zvířata a prožívali první klukovské touhy. Největší, na které si vzpomínám, byly řídit traktor, nechat se tahat naší fenou Lasinou na sáňkách, nebo jezdit s dědou na pionýru, ideálně ve třech i s „bráchou Matesem“.. Jak čas plynul, trávil jsem s dědou a babičkou stále víc času. Po zmíněné restituci a prvních návštěvách Osic, pro mě vztah k zemědělství a k vesnici obecně dostane jiný rozměr. Jelikož s restitucí přišla i obnova podnikání, víkendy na chalupě začaly střídat víkendy na hospodářství a zájmy se postupně přesouvaly k zemědělské technice a zvířatům. Čím jsem byl starší, tím mi děda svěřoval zodpovědnější úkoly a lidi v okolí náš vztah a společnou spolupráci vždy obdivovali.. V 15 letech, když jsem se rozhodoval, jak dál naložím s životem, „veterina“ nebo „zemědělka“ a stěhování z Prahy byla jasná volba. Nakonec jsem nastoupil na obor Agropodnikání na „Královskou zemskou školu v Chrudimi“, v době mého studia VOŠ a střední zemědělská škola Chrudim. Studium mě bavilo zejména díky tomu, že jsem si vše, co jsem se naučil, mohl vyzkoušet v praxi. Zároveň jsem čerpal zkušenosti i z dalších oblastí, jelikož jsme se s dědou v té dobé zaměřovali zejména na chov prasat a rostlinnou výrobu. Když jsem se rozhodoval, co po střední škole, děda byl pro, abych vystudoval něco mimo obor, říkal: „Tak pro jistotu“. Tohle rozhodnutí mi otevřelo dveře nového poznání. Rozhodl jsem se studovat sport, který mi byl vedle přírody a zvířat, díky rodičům, také velmi blízký. Začal jsem se věnovat naplno cyklistice a pobytu v přírodě v nejrůznějších formách. Po vysoké škole jsem se rozhodl sbírat zkušenosti v korporátní oblasti jako manažer, abych se jednou k podnikání mohl vrátit. Po 6 letech jsem se rozhodl, že nastal ten správný čas a začali jsme s rodinou budovat Naše hospodářství. Před Vánoci 2014 jsme přivezli první vysoko-březí jalovice a začali postupně budovat technologii našeho chovu.
Na zemědělství je úžasná jeho smyslnost, kontakt s přírodou a zvířaty. Není to mnohdy snadná práce, vyžaduje skutečnou lásku k tomu, co děláme a podporu lidí, kteří vás mají rádi. Jedině tak můžeme dosáhnout skutečného úspěchu.
