05/06/2026
Někdy mám pocit, že stojím mezi dvěma světy.
Jeden je velmi praktický. Jen počítá. Kolik stojí krmení, práce, čas, energie… Co se vyplatí, co už ne, co drží systém pohromadě a co ho pomalu vyčerpává. Je přesný, neúprosný a v jistém smyslu spravedlivý.
A pak je ten druhý svět. Ten, který se neptá na efektivitu. Ten, ve kterém jsou například moje staré kozy. Dvanáct, třináct let. Holky, které se mnou prošly kus života a téměř celý svůj. Některé už sotva chodí, některé už nedojí. Ale každá z nich tu nějak zanechala stopu – jako živá paměť všeho, co se tu za ty roky odehrálo. Takový malý domov důchodců.
A možná v tom je i ten zvláštní rozpor dnešní doby.
Protože někdy jedny a ty samé bytosti umíme vnímat úplně jinak – jednou jako hospodářská zvířata, kde rozhoduje užitečnost a návratnost, a jindy jako domácí mazlíčky, kde je důležitý vztah, věrnost a to, že tu prostě jsou s námi.
A já nestojím mimo ty dva světy. Já stojím přesně mezi nimi.
A někdy mám pocit, že oba stojí proti mně.
Jeden tlačí dopředu: „tohle už nedává smysl, tohle je neudržitelné, tohle musí skončit, jinak tě to zlomí.“
Druhý drží zpátky: „tohle nejde pustit, tohle tu bylo dlouho, tohle s tebou žilo, tohle má svůj konec jen přirozeně.“
A já to vím. Vím přesně, co by řekla ekonomika. Není to neznalost. Spíš to, že to denně odsouvám na zítra. Ne proto, že bych nevěděla. Ale proto, že ve chvíli, kdy se podívám na ty staré holky, které tu se mnou pořád jsou, nedokážu to uzavřít jedním rázným rozhodnutím.
A tak se pohybuji v prostoru, kde už není úplně kam utéct. Jen mezi tím, co „by se mělo“, a tím, co ještě neumím pustit.
A možná už ani nehledám jasnou odpověď.
Možná jen hledám způsob, jak se v tomhle každodenním odsouvání na „zítra“ neztratit.
