14/09/2026
Dnes prší. Syn je u tatínka a já mám chvíli jen sama pro sebe.
Já, kocour, ticho a trochu času na ten zvláštní druh úklidu, který člověk občas potřebuje udělat sám v sobě.
Příští týden budou mému synovi tři roky.
A já si uvědomuju, že jsou to vlastně i moje třetí narozeniny v úplně novém životě. Tenkrát nechybělo moc a všechno mohlo být jinak. Procházela jsem branou smrti. A stačilo málo a nezažila bych ty nejtěžší chvíle.
Ale ani ty nejkrásnější.
Ty tři roky mě změnily víc, než jsem si kdy dokázala představit.
A dnes mám pocit, že stojím na prahu další kapitoly.
Je mi skoro padesát, mám malého syna a v mnoha věcech si znovu skládám svůj život.
Nikdy jsem nebyla člověk, který by měl všechno naplánované na deset let dopředu. Ale teď si po dlouhé době opravdu dovoluju přemýšlet:
Co vlastně chci dál?
Jak chci žít?
A co chci vytvořit?
Po letech, kdy byl můj svět hlavně o péči o syna, zvládání každého dne a hledání sil, teď znovu stavím i samu sebe.
A s tím přichází i moje práce.
Po delší pauze znovu rozjíždím své dortové podnikání a zároveň otevírám dveře do úplně nových oblastí.
Spolupracuji s firmami a produkty, kterým věřím a které se staly součástí mojí vlastní cesty. Některé z nich jsem si jednoduše sama v péči o sebe zamilovala a ráda je sdílím dál. A učím se úplně nový obor – síťový marketing.
Je toho hodně. Někdy až nad hlavu.
Protože když mám u sebe syna, chci mít co nejvíc času na něj. Chci s ním být, vnímat ho a užít si ten čas, který je tak krátký.
A když ho nemám, snažím se krok za krokem budovat svoji práci a svoji budoucnost.
Není to jednoduché. Ale je to moje.
A možná právě proto jsem si dnes vybrala fotku u těchto starých dveří.
Nevím přesně, kam mě další rok zavede.
A ano, mám z toho trochu obavy a respekt.
Protože život se nezastaví i když si zrovna nejsem jistá dalším krokem. Děje se právě teď.
V obyčejných dnech se synem.
V každém upečeném dortu.
V novém nápadu.
V učení se věcem, které jsem ještě před pár lety vůbec nepotřebovala.
V péči o sebe.
Když se ohlédnu za posledním rokem vidím, kolik jsem toho už zvládla.
A dokonce vidím, že to, kde jsem dnes, bych před rokem považovala za velké vítězství. To je možná něco, na co v každodenním shonu zapomínám.
Že některé věci, které dnes beru jako samozřejmost, byly ještě před časem něčím, po čem jsem toužila.
Učila jsem se fungovat jako máma s malým dítětem sama na většinu věcí, řešila jsem z čeho budu žít, do toho soudní řízení s bývalým partnerem, moje zdravotní problémy a psychické propady. Učila jsem se, jak si znovu tvořit vlastní jistotu.
Byly dny, kdy jsem opravdu nevěděla, jak to všechno zvládnu.
A přesto jsem šla dál.
Krok za krokem.
A tak se teď nesnažím vidět příliš daleko dopředu.
Potřebuju vnímat hlavně ty nejbližší kroky.
Takže ne.
Nezačínám od nuly.
Začínám se vším, co mě tyhle tři roky naučily.
A dnes stojím u těch starých dveří.
Jedna velká kapitola za mnou.
Další přede mnou.
Nevím přesně, co za nimi bude.
Ale už teď jsem zvědavá.
Co všechno mě za těmi dveřmi čeká…
A co vy? Těšíte se teď na něco nového?
Mlsná číča
