Vína Chochola

16/03/2026

"Hey Vaklaf!" zaslechl jsem hned dvakrát během veletržního bloumání. Nejdříve to byl Alessio Leone z Apulie, pak kampánský Lorenzo Nifo. Ani jednoho jsem tu nečekal, oba mi udělali radost.
Potkat kamarády je fajn. Když Vám kamarádi dají budoucnost, je to skvělé. Ročník 2025 se italským jižanům povedl nad očekávání. "Tvůj výraz mi dělá radost," pravil Lorenzo Nifo, zatímco já se radostně prokousával základní falanghinou Futir. "Jak mám pak prodávat dražší vína?! Tohle je až moc dobré..." U Leone to samé. Těšte se...
Absolvoval jsem ochutnávky klaretu z Bordeaux, nových piwi odrůd, Rhony a Apulie. Pracoval jsem, ať už si o tom myslíte cokoli. Ty litry vyplivnutých dobrot...
"Právě jsi mě minul, koukej se vrátit," napsal mi Thomas Schenk. Nostalgicky jsme si zavzpomínali na první setkání právě na téhle akci před 10 lety.
Den ubíhá rychle. Nestihnul jsem ani třetinu plánovaných akcí. "V šest začíná party. Koukej přijít!" vyzval mě Alessio Leone. Vztahy se musí utužovat...
Popíjíte drink namixovaný vinařovým bratrem (pokaždé jiná varianta podle toho, co mu zrovna přišlo pod ruku), střídáte italštinu, angličtinu a němčinu, vyměňujete vizitky.
Autisticky jsem se stáhnul z největší vřavy, ale stejně mě neminula spousta tykání. Vypíchnu Francesca Lungarotti z asi nejslavnějšího umbrijskeho vinařství. Bezva chlapík. Poslal jsem ho na český stánek a slíbil, že při příští cestě do Vitalongy zajedu ka návštěvu.
Shrnutí: dobré to bylo. Veletrh jde sice od desíti k pěti, neb malí vinaři na to nemají, ale pro navštěvujícího nadšence je tu pořád co vyzobnout.
Mimochodem, Italové mi slíbili, že Podrybnicke chutnani si nenechají ujít. A co Vy...?

15/03/2026

Piju pinot z Kalifornie, jím gyros z řecké restaurace, prokládám to italskou minerálkou a kromě všech standardních jazyků jsem si vystřihnul i grónské "děkuju".
Jsem v Düsseldorfu na veletrhu Prowein. Pokolikáté už, a zase v tom plavu. Jdu ze semináře o Gruzii (z našeho nadšení pro amforová vína mají trochu srandu), pak klopýtnu o Řecko, "Vaclav! Ciao!" zahlaholí Alessio Leone , kterého jsem tu vůbec nečekal, a ocitnu se u sympatických Mexičanek se skvělou tequilou.
Ještě před touhle cukrárnou proběhl povinný sběrný okruh Německem. Vstávání před čtvrtou, Wolf, Trenz, Mosela. Justenovi z Meulenhofu mě vytáhli na večeři a bylo to moc fajnové povídání.
Všichni už jsou v Mexiku, zpíval Michal Tučný - letos byli všichni v Paříži. Malí vinaři chybí, neb už to tu pro ně bylo neúnosné. Nealkoholické nápoje dotírají ze všech stran, Číňani Vám nalejou dobré (technologicky) vino, aniž by byli schopni o něm cokoli říct, časy espressa zdarma jsou pryč.

Pro vinařského nadšence je tu ale pořád dost podnětů. A tak přežiju hnusné město, počasí i spartánský život. Přinejhorším jsou tu pořád Mexičanky, grónské pivo a dobré vino...

17/01/2026

Už zase doma ve svém houpacím křesle doklapávám italskou zprávu. Už zase se choulím do vrstev a kloužu po zmrazcích. Víno jsme v pátek se synkem přesunuli z autíčka do skladu, což znamená, že se už zase jen obtížně hýbu. Týden v autě mé kondici věru nepomohl. Ale hlava je čistá...
V úterý se se mnou Kampánie loučila jako zhrzená milenka. Pošmourno, nezáživná krajina. V poledne mě čekalo vinařství Leone v Apulii na druhé straně italské kozačky. Za mezicíl jsem si zvolil městečko T***a a měl dost důvodů cítit se jako hrdinové z Homérovy Illiady. Možná jsem měl předem obětovat dceru jako Agamemnón. Třeba by mě gůgl nevodil po příšerných polňačkách mezi nevzhlednými farmami a kamenitými poli.
Pak se to stalo. Husté mraky se roztrhly a mě se z horské výše naskytnul pohled na sluncem zalitou Apulii, poloostrov Gargano a hlavně - MOŘE! V Troi jsem se už procházel v tričku a se slunečními brýlemi. Mimochodem - Nero di T***a je nejoblíbenější víno z Leone. A ještě mimochodem, opět jsem se ocitl na Via Appia a tím i na cestě, po níž kdysi ještě nesvatý František šlapal z Assisi za papežem do Říma.
Vinařství Leone nenabízí žádný spektákl. Malé, jednoduché. Přivítali mě otec Massimo, vinař, a syn Alessio. Objezdili jsme vinohrady, přechutnali pár vín i nový olej, naložili objednané. "Musíš přijet v létě. Vezmu Tě na lodi ke Garganu." Když musím, tak holt musím...
Prošel jsem se po marině v Manfreddonii a zamířil ještě dál do městečka Mattinata. K večeři nálož mořských potvor, procházka k moři, pohoda.
Uvědomil jsem si, že mám vlastně čas. Středa tak byla užívací. Vyhnal jsem svého oře ostrým stoupáním do Monte San´t Angelo a pokochal se nádhernými výhledy na moře přes řady sněhobílých domků, navštívil mši v nádherné svatyni Archanděla Michaela a pak se vydal přes Gargano k severu do dalšího poutního místa - města Loreto v regionu Marche.
Tři miliony lidí se sem vypraví každý rok, aby navštívili chýši Pany Marie. Teď tu ale byl naprostý klid a já měl městečko i skvostnou katedrálu jen pro sebe. Odvrácenou stranou byl zoufalý nedostatek stravoven. Skočil jsem tak u dosti tupé pizzy (po té kampánské je všechno jaksi tupé) a lahváče.
Ve čtvrtek jsem najel na autostradu a při poslouchání Zelené míle od Stephena Kinga si klestil cestu k domovu. Tučných 13 hodin za volantem.
Krásné to bylo...

12/01/2026

Po vydatném spánku mi Umbrie nadělila krásné ráno. Tak krásné, že jsem přežil i příšerné instantní kafe, jež v kuchyni zůstalo po loňských návštěvnících. neděli. Hrdě (a skrblicky) jsem pohrdnul placenou autostradou a z Vitalongy to napálil přes Terni, Norcii a Cassino k jihu.
Po levici pocukrované vrcholky Apenin, manšestrová hňeď dubových hvozdů, autosalon loveckých vraků podél silnic. Městečka se chvíli choulila v mlze, hned zase zářila ve sluncesvitu. Magické.
Po šesti hodinách jsem se ubytoval v Beneventu a hned se vydal na obchůzku. Ponte Leproso pamatuje římskou Via Appia, kousek od něj Teatro Romano a úzké uličky. Kdyby se podařilo strhnout příšerné stavby ze 70-80 tých let, bylo by to město dokonalé.
Večer skvělá pizza a aglianico. Dobrý den.
Dnes jsem si to užil s rodinou Nifo. S vinařem Lorenzem jsme strávili 4 hodiny pojížděním mezi vinohrady, ochutnáváním, kecáním. Staříci Erasmo a Rosa mě pozvali (víceméně ultimatum) na oběd. "Neděkuj, patříš do rodiny." Skvělá vína, jednoduché a skvělé jídlo.
Musel jsem to vychodit. Tedy, spíše vyšplhat. Kostelík přilepený ke skále nad Foglianisse jsem si vyhlédnul už v červnu. Ještě bych pokračoval, ale západ přišel rychle.
Zatím je to skvělé. Radost. Zítra přejedu do Puglie, kde mě čeká vinařství Massimo Leone. Poprvé - jsem zvědavý. Asi bych měl u moře sníst něco jiného než pizzu. Teď si ale ještě jednu střihnu...

10/01/2026

Když jsem před půlnocí vjížděl do Itálie, konkláve ve stejnojmenné audioknize se usneslo - habemus papam, máme papeže. Stylové a zavazující.
Hned na první pumpě jsem si tedy stylově vrazil do žíly doppio a dotáhnul to až do toskánského Sansepolcra ke stylovému bivaku u supermercata.
Ke snídani stylové cappuccino s croissantem a stylová rallye kolem Monte Amiata po silničkách lemovaných otlučenými pandičkami lovců. V Podere Montale jsem nabral víno a přiložený vzorek Montecucco 2020 hned ochutnal na stráni u silnice. Stylové, ne?
Po 27 stylových hodinách v autě mě přivítala umbrijská Vitalonga. Stylově - kopečky vystínované v nízkém slunci, lesklé pavučiny drátů napříč vinicí, práskání pušek. Pokecal jsem s Pier Francesco Maravalle, přebral víno, v domečku si uvařil stylové tagliatelle a zcela nestylově se přecpal.
Umyt, zapudrován, přebalen, se skomirající lahví Montecucca a připravenou knížkou se neřestně těším na stylové cestovní koma.
PS: V hlavy mi duní píseň Mám styl Čendy...!!! 😭

21/11/2025

PŘEVOZNÍK CHÁRÓN

Chárón byl bájný převozník na řece Styx. Jeho značnou výhodou proti mě bylo, že převážel jiné mrtvé. Já převážím mrtvého sebe. A víno...

Docházela Kampánie i Apulie, docházel Bressan i Rosso di Montalcino. Prosecco? Škoda mluvit. Co s tím? Nechat si poslat pět různých palet? Ekonomický nesmysl, jenž by mě obral o možnost zajet si tam v klidnějších časech. Objet to všechno za čtyři dny? Nemožné. A tak jsem si nechal jižany poslat do Prosecca, byť slzy klouzaly po zvrásněných lících. Hodinu po půlnoci jsem vypakoval firemní večírek, narval myčku, ulehl a za chvíli už zadával do navigace: Farra d´Isonzo, Friuli - Bressan. V šest mě přivítala Jelena, o chvíli později se přikolébal Fulvio a nakonec i syn Marco.

Starý pán letos zemřel, takže na ochutnávku domácí pancetty nedošlo, ale i ta hodinová konverzace byla na limitu mých sil. Naštěstí se Fulvio potřeboval chlubit svými úspěchy na automobilových okruzích. K tomu mi stačilo jen obdivné přikyvování. Nabral jsem víno a podepsaný plakát, ještě chvíli poklábosil s Markem a toužebně se vydal k hotelu. Tupá postelová pizza zapíjená darovanou lahví EGO (kdyby to Fulvio viděl, zabije mě). Zjevně jsem nezapíjel dlouho, neb ráno zbývalo ještě útěšné množství, zatímco v uspávací audioknize byl spletitý případ zázračně doveden do konce.

Dalších osm hodin na cestách mě posunulo do Toskánska. Ekonomicky, bez dálnic. Až nějakých dvacet kilometrů před cílem jsem si dopřál spočinutí v příkopu doplněné sklenkou z oné ušetřené flašky. Slunce zapadalo, toskánské kopečky se rolovaly jeden za druhým, cypřiše vzorně vyrýsované podél cest k usedlostem. Celý den mi v hlavě rezonovala myšlenka na steak - mentálno v momentální krizi.

V šest jsem měl odslouženo, ubytováno, vysprchováno. Čas na šantán - tedy v rámci možností městečka San Quirico d´Orca. Sklenka Rosso di Montalcino, sklenka montepulciana, espresso v bárku, sledování času do otvíračky restaurace. Pak objednávka a extatické těšení. A zděšení. Zíral jsem na talíř. Netrpím na hospodské pruzení personálu, dokážu si nechat líbit mnohé. Ale když před sebou po té bohapusté pádské rovině celý den tlačíte šťavnatý steak, nechcete na svém talíři najít včerejší gyros.

Spustil jsem rozhořčenou italskou tirádu (o cca pěti slovech). Číšník mi statečně oponoval, že je to specifická část krávy, která se při propečenosti "medium" vyznačuje škálou barev od unaveně růžové po jásavě šedou a tradičně se podává nakrájená na vzájemně nespojité plátky. Neomluvil se, leč bez námitek přinesl skutečný steak. Vzal jsem to jako vítězství. Situace mě duševně natolik vyčerpala, že jsem si musel zajít ještě na drink.

Dopolední rallye mezi vinařstvími Podere Montale a Castelli Martinozzi. Sluncesvit na hřebenech, mlhové polštáře v údolích, rezavé dubiny, místy už česáči sbírali olivy. Federico Castelli se vypotácel zachumlaný do vaťáku a nechápavě hleděl na otričkovaného mě. Bylo mrazivých 17 stupňů. "Sklizeň dobrá. Není toho moc, ale jsme spokojení." Zopakoval tak to, co jsem si o dvě hodiny dříve vyslechnul v Montecuccu.

Dilema ohledně dalšího směřování nebylo právě složité. Spěchal jsem a absolvovat podruhé během dvou dnů cestu přes Ravennu bych nedokázal. U Florencie jsem najel na dálnici a s Larssonovým Miléniem v uších tupě svištěl přes Boloňu k severu.

V Proseccu u Frassineliů neprožívají právě utěšené časy, byť měli dobrou sklizeň a první vína už jsou hotová. K čemu to, když není jak lahvovat... Před čtrnácti dny vyhořeli. "Naštěstí se to nedostalo k tankům, ale plnicí linka je odepsaná. Musíme si objednávat tu mobilní, ale to je na dlouhé lokte," vysvětlovala Roberta, neboť Gianluca mi jen podal ruku a spěchal do nemocnice za manželkou Sárou, která si ten den zlomila nohu. Je to precizní vinař, zakládá si na tom, že lahvuje co tři týdny, aby byla vína co nejčerstvější. Teď má na čas utrum. Moje objednávka chybějícího frizzante zůstala oslyšena.

Nabral jsem to málo, co měli, shromážděná vína od jižanů, nechal na baru šampaňské na zmírnění deprese a už zase za tmy popojel ještě kus k východu do Ossopa. Pizza s povzbuzujícími ančovičkami, láhev Alenty (novinka - pozdní sběr z Nifo) a další tupý večer. Přitom by tu bylo taaak hezky, zvláště s kolem. Napsal jsem Lise Reichardtové do Rakous, že se po poledni zastavím pro chybějící vlašák, vyfasoval potvrzující paleček a odevzdal se do náruče Morfeovy.

Až budete snít o povolání prodejce vína, připomeňte si tyto řádky. Ano, byl jsem v Itálii. Ano, navštívil jsem pár vinařství. Leč nevrátil jsem se co zhýralý Bacchus ani vysmátý bronzový Adonis, nýbrž (k tomuhle slovu směřoval celý článek!) mnohem spíše připomínal právě hrbatého převozníka Cháróna. Nalifrovat víno do skladu, přecvakat faktury, pozdravit celníky, vytisknout přijaté faktury, nahňácat víno do auta, rozvézt ho po Praze a jiných atraktivitách a završit šílený týden další ochutnávkou. Dolce vita...

12/11/2025

Sklizeň ve vinařství Nifo v Kampánii

09/11/2025

San Quirico d'Orcia 9.11.2025
Toskánsko. Usrkávám Rosso d'Orcia na náměstíčku v San Quirico d'Orcia a cítím se blahobytně. Už chybí jen večeře, na což žaludek neodbytně upozorňuje.

V sobotu jsem po 1.00 vykydal vinárnu, dopřál si nedostatečné spočinutí a vyrazil k jihu. V šest večer mě přivítali Jelena a Fulvio Bressanovi. Semleli jsme dobrodružnou sklizeň i podivné trendy ve vinařství, přidružil se i synek Marco, toho času studující enologii ve Veroně.
Suverénně nejvíc času ovšem p***o na auta. "Fulvio s Markem letos vyhráli závody v Monze a Mugellu," vybalila Jelena a Fulvio zahrál neupřímnou skromnost. Známe se přes 10 let, ale jeho závodění ve veteránech pro mě bylo novinkou. Jak se tohle zosobnění podsaditosti může nasoukat do kokpitu BMW M3 (myslím)?!
Obřadně mi podepsali plakát a chápavá Jelena jím obalila lahev EGO. Tělo toužilo po postelové pizze a lokálnímu umrtvení.
Cesta mimo dálnice je ruletou. Šetřím na mýtu, ale riskuju pokutu. Kdybych se podřídil značkám, buď jedu ještě teď nebo mě místní zabijou. Pročež pravidlo dvojnásobku. Na 40 jedu 80. Stejně vytvářím špunt.
San Quirico d'Orcia je milé toskánské městečko. Ubytoval jsem se, smyl prach cest a vydal se na obchůzku. Dobré sangiovese v bárku a pak na večeři.

Předchozí bylo napsáno "před". Teď jdeme na "teď". Opravdu vypadám jako turistická kavka?! Já???!Těšil jsem se na skvělý steak, tagliatu. A hleděl na něco, co připomínalo gyros... Vážně nejsem konfliktní typ. Ale o tomhle jsem snil posledních 12 hodin. Spustil jsem tiradu v italštině, přešel do výhružné anglitiny, zmínil , že vlastním prestižní restaurant. A vydupal si náhradu! Uff. Na člověka, který dokáže snídat starý rohlík v teplém mliku neuvěřitelný počin...
Chci tím říct - nedejte se. Rozhodně to není pravidlo, ale občas to zkoušej. Zoxidované víno, blbé jídlo... Metlou na tyhle previty jsou recenze, které můžete napsat. Nakonec jsem dostal dobré jídlo.
Zítra mě čeká Podere Montale, montalcinské Castelli Martinozzi a přejezd do Prosecca. Prostor na radost veškerý žádný, ale to je podzim.

07/10/2025

PODZIMNÍ CHUTNÁNÍ - SPLNĚNO

Podzimní Podrybnické chutnání se stalo matnou vzpomínkou, jež se líně plazí mozkem a občas na nás nesměle vykoukne zpoza závitu. Musím chválit! Přišlo Vás tak akorát, nakoupili jste k mé (a věřím, že i Vaší) potěše, občasný déšť se držel v mezích záchytnosti našeho zastřešení a archiválie díky šetřivému rozlévačskému komandu vyšly na každého.

Radost mi dělají novinky z italského jihu. Našly si své místo v nabídce nejenom na základě Vaší zvědavosti, ale hlavně prostřednictvím ochutnání. To je zásadní. Snažím se, aby nové věci zbytečně nekonkurovaly těm zavedeným. Tady se to povedlo. Objednávky byly pěkně rozprostřené napříč celým spektrem a já Vás (s výjimkou Bacchusu od Schenka) dokázal uspokojivě podělit.

Letos nás ještě čeká vinárenská sobota 1. listopadu a snad i nějaká předvánoční spontánnost. Děkuju Vám za věrnost a přeju krásné dny. S vínem!

13/09/2025

13/09/2025

ŠEST NOCÍ, PĚT VINAŘŮ, DVĚ ZEMĚ

Teplý večer mě vyvedl na terasu poněkud předimenzovaného ubytování, do sklenky jsem si vpravil VOX Rosé od mnichů z Via Caritatis, pustil si francouzské šansony a v troubě zapekl zbytky. Ucyklistěn, klidný, spokojený. Provencalsky modré okenice naproti mrkají, opozdilí cyklisti se vracejí z vyjížděk. Užívám si dozvuků léta a klapu.

Původní plán byl vskutku rozmáchlý. Piemont, Provence, Languedoc, Champagne. Rozpočítané jsem to měl na hodiny. "V sobotu budeme všichni sklízet. Musíš přijet už v pátek," zchladil mě šampaňák Frank z vinařství Charpentier a hodiny se rozsypaly. Vlastně díky za to. Rozhodnul jsem se raději doplnit piemontské nedostatky a Champagne si nechat poslat na paletě.

V sobotu odpoledne jsem zavezl víno na Zbiroh a se skvělým, byť ne právě skvěle načteným, Merleovým románem "Smrt je mým řemeslem" svištěl k Brenneru. Noc na pumpě u Bolzana. Nad ranním kolem zvítězila celková ztuhlost organismu a já se raději ponořil do šmrncovního Trenta a nekonečné prohlídky tamního hradu. Z časového nadbytku se stal časový pres.

U Beatrice Gaudio zrovna přistály přepravky se sklizeným cortese. Krásné, slaďoučké hrozny putovaly do lisu, já uzobával, upíjel loňského předchůdce a cítil se poněkud nepatřičně, neb všichni kromě mě makali jako o život. Poňuchňal jsem si malou dcerku Carolinu, naložil víno a dohodnul se s Beatricí na večerní pivo. "Stejně nemůžu jít spát, lis pojede tak do jedenácti. Pivo bude bezva," pravila zničeně. Sednul jsem na kolo a trochu se proplul po okolí.

V pondělí jsem nabral kurs Barbaresco. Livio Voghera krmil šnek naducanými hrozny favority, ty mířily do lisu. "Tak a je to. Pojď si dát kafe. Nebo chceš něco ochutnat?" V deset dopoledne a s šesti hodinami jízdy před sebou to byla velmi formální otázka. Vyzvídal jsem, jak to vypadá, protože poslední roky tu byly dost stresující. "Kvalita je dobrá. Jen nestíháme. Všechno letos dozrává naráz, červené, bílé. Je strašně těžké sehnat lidi na sklizeň. Bojujeme." Připojila se k nám i manželka a poněkud zlepšila moje mínění o našem školství. "Děcka mají tři měsíce prázdniny, je to strašné." Na otázku, proč, dala skvělou odpověď: "Protože před sedmdesáti lety děti pomáhaly při žních a pak i u vinobraní." Nejsme až tak pozadu!

U Germanů zatím sklízeli jen hrozny pro šumivá vína. Ty ale vozí z oblasti Alta Langa, takže se Sergiem ani Elenou jsem se nepotkal. Naložil jsem si nebbiolo a nasměroval příď svého plavidla k západu. Žádné dálnice, jen klidný ševel a kochání. Při škrábání přes Alpy se občas musím okřiknout a sešlápnout plyn trochu víc k podlaze. Tentokrát jsem si to střihnul přes průsmyk Col de la Madelaine. To nejlepší ale přijde až nějaké dvě hodiny před cílem. Vnořím se do kaňonu a sleduju nejdříve řeku Méouge, pak Ouveze. Tudy kdysi táhnul v opačném směru Hannibal a musel to být opravdu zanícený turista.

Dorazil jsem večer, hladový a vymytý. V naddimenzovaném apartmánu jsem si splácal jídlo a vytuhnul. V deset jsme se potkali s Gabrielem u kláštera Le Barroux. "Otec Odon je u lisu, ale pozdravuje tě," omluvil mého spřízněného mnicha a pak jsme asi hodinu probírali, proč ve Via Caritatis nechtějí používat označení BIO, ač jsou ještě striktnější, jak se s omezeným přístupem k internetu vzdělávají nebo jestli nechtějí vybudovat vlastní vinařský provoz.

"Dáš si zase Mont Ventoux?" ptal se Gabriel, když viděl kolo. "Jednou stačilo. Mučednictví má svoje meze," odvětil jsem, snad poněkud neuctivě vzhledem k místu. Pár hodinek radosti. Krajina se měnila a skýtala nádherné výhledy. Jednu chvíli přejíždíte mostek přes divokou řeku ve skalní soutěsce a pak zase na vinice a olivové háje shlížíte s hradní věže na rozeklaném hřebeni. Nahoru a dolů. Krása vymáchaná v potu.

Na Avignon jsem tentokrát jen kamarádsky kývnul a pokračoval dál k západu. Procházka u moře v městečku Méze, pak nádherné středověké Pezenas a nekonečné vinohrady Languedocu. V Chateau Saint Jacques se chystali na návštěvu od slavné vinné redaktorky Jancis Robinson, ale čas si na mě našli. "Pojď ochutnat něco ze sudů. Mně tyhle hodnotitelé moc nebaví," pravil enolog Arnaud. Rozumíme si, rád se mnou probírá experimenty. "Sklizeň je mizerná, je toho strašně málo. Od roku 2021 pořádně nezapršelo." Viděl jsem to ve vinici. Spečené hrozny syrahu skýtaly smutný pohled, zvláště když člověk ví, co z vinice La Chapelle může vzejít za krásu.

Původně plánovaná Loira po konzultaci s předpovědí počasí i mírou zhuntovanosti padla. Raději jsem nabral kurs Burgundsko a kolem třetí odpoledne přistál v dobře známém městečku Nuits Saint George. Mraky se sice kupily, ale možnost pojezdit si po nejslavnějších vinicích světa se neodmítá. Vosne Romanée, Vougeot, Gevrey-Chambertin. Dost mě udivilo, že většinou už měli sklizeno. Jsem zvědavý, co tomuhle ročníku řeknou kritici.

V bárku jsem si dal sklenku Marsennay. Výtečné víno, leč patnáct euro - vítej ve velkém světě, poutníče. Krásně vyježděný, vydal jsem se ze skrovného hotelu/ubytovny do centra a dopřál si konečně plnohodnotnou večeři. Ke šnekům chablis, k boeuf bourgignon /ženuška vaří lepší) příjemný pinot. Závěrečné pivko (10 euro) na dobrou noc a v pátek pak 14 hodin skrze zácpy. Zpříjemnila je skvělá Honzlová od Zdeny Salivarové.