02/06/2026
Zápasím vzadu s kuchyňským robotem a šlehám pistáciový krém. Už jsem ho ten den asi pětkrát umyl, robota jednoho.
Vstával jsem brzo, bolí mě záda. Mám už za sebou Pařížák, tvarůžkovou pomazánku, drožďovou pomazánku s uzeným a nakládaným okurkem, Pestrou pomazánku, pomazánku z řepy a křenu.
Ten křen mi dneska tak protáhl trubky, když jsem ho strouhal, že se mi rolovaly ty bílý doktorský fusekle, co musím ve studené kuchyni nosit, abych měl odpovídající pracovní oděv.
Makám od šesti od rána bez oběda bez pauzy a ještě tak do osmi večer budu. Slyším zepředu jak se nějaký starý pán kolegyně zklamaně ptá:
"A pan Vlk tady dneska není?"A tak si začnu stahovat rukavice a jdu si mýt ruce. To bude trenér, toho nesmím zklamat.
V tom strčí Zuzka hlavu do kuchyně a zeptá se:
"Můžeš na chvilku, pán za tebou přišel." A tak si ruce utřu do zástěry, usměju se pod vousy a jdu dopředu.
Jsem sice utahaný jak tažný vůl, ale to přece nikoho nezajímá. Tak jdu.
"Zdravím trenére, jak se dneska máte, vítám se se svým oblíbeným zákazníkem, devadesátiletým sportovcem a bývalým trenérem boxu, který má navíc moc rád rád můj rodný kraj Slovácko."
"Pane Vlk, já jsem vám něco přinesl ukázat, zaloví v tašce a vytahuje fotky, kde stojí obklopen boxerskými matadory.
"Víte kdo to je? To je můj velký kamarád, on je tam od vás z Moravského Žižkova?" Ptá se zvědavě.
"No to je pan Rosťa Osička ne?"
"Jojo, vy jste ho poznal? Skvělý boxer, ten byl vždycky rychlý jak vosa. My jsme kamarádi." A pak mi vypráví o tom, jak dělal a pak trénoval box.
O cikánském boxerovi Čaňovi z Dubňan, který byl prcek a měl děsnou pecku a klidně vymlátil celou hospodu plnou horníků, o svém prvním zápasu v Hodoníně, o gentelmanském sportu jménem box, žádné to dnešní MMA....
"Pane Vlk sport, kde chlap kope druhého chlapa do hlavy, když leží na zemi není sport..."
Stojím, usmívám se a přikyvuju, laskavě se dívám na toho starého pána, který vždycky tak moc ožije a je plný života, když vypráví o svém milovaném boxu. Dívám se, jak mu to dělá radost, že mu někdo naslouchá, ukazuje mi pár úderů a co mají dělat nohy a mě sice vzadu stojí ten pistáciový krém, ale já napjatě poslouchám příběh devadesátiletého krále ringu, který se právě cítí zase na těch pětadvacet, kdy dával jednu ránu za druhou.
Víte..... já už ty jeho příběhy slyšel mockrát, ale když vidím jakou radost mu dělá, že si někdo pro něj udělal kousek času, jak je to krásný člověk v tom zápalu s jakým vypráví, jsem šťastný za něj a cítím takové hezké teplo u srdce. Cítím, že jsem prostě právě součástí krátké chvilky čisté lidskosti.
Jsem taky už starej chlap, ale nestydím se za tu trošku laskavosti a lásky k bližnímu, kterou jsem mu poskytl. Nebyl to rozhodně promarněný čas. Učí mě to laskavosti, trpělivosti a empatii. Učí mě to poznat, co je v životě opravdu důležité.
Myslím, že jsem mu na chvilku dal to nejdůležitější na světě. Pocit, že mu ještě někdo naslouchá, že je slyšet a že si zaslouží něčí pozornost.
A pak příběhy skončí, nesměle se usměje, rozloučí se, vezme do sáčku své dvě kolečka tlačenky a dva vídeňské párky od řezníka Zajíčka, do druhé ruky hůlku a napřímen odchází.
Ne jako starý devadesátiletý muž, ale jako znovuzrozený král ringu, jako zajímavý člověk, na kterém záleží a je slyšet......
Mám svoji práci moc rád, je plná krásné a voňavé člověčiny a lidských příběhů a stojí za to počkat, až je za mnou přinesete k nám do Gruntu.
A za to moc děkuji.❤
